První pocit bezmoci jsem zažila,když ty dva byly ještě v bříšku,nevím jestli to napíšu správně,ale dostala jsem toxoplasmosu,mé naděje na dvě krásný zdraví děti,byly najednou tabu.Skoro měsíc a půl jsem čekala zda budu muset na potrat nebo mé děti přežijí,mé těhotenství náhle získalo jiný náhled,už jsem nepřemýšlela o tom,že mám v břiše dva živé plody,že je to to nejkrásnější co může být,jen jsem si říkala,nepřilnout, nemyslet,tenkrát to byl nejdelší měsíc a půl,který poznamenal můj život,když přišla zpráva,že je vše v pořádku a že děti jsou zdravý,plakala jsem jak malé dítě,zbytek těhotenství proběhl v klidu a já byla ta nejšťastnější budoucí matka na světě .


Druhá rána přišla,když byly Kubovi necelí dva roky,oba chlapci jsou po mě astmatici a tak časté laringitidy byly na denním pořádku,jednou v noci jsme zase skončili v nemocnici a paní doktorka Nám řekla,že má začínající laringitidu.Pokračování jsme znali inhalovat,inhalovat a inhalovat,ráno začal Kubíček,den tak jako vždy prostě si odešel hrát ,já byla unavená po probdělé noci a tak jsem si k nim přilehla v pokojíčku a hlídala je.Náhle se vrátil manžel a řekl,že mu to nedá,že ho vezme ještě jednou na kontrolu,nechápala jsem co ho k tomu nutí,ale šla jsem Kubíka oblíknout,manžel odjel byl pryč hodinu dvě,pokaždé když jsem mu volala tak telefon jen vyzváněl nebo mi ho vycvaknul,absolutně jsem nechápala co se děje nemohla jsem sehnat nikoho kdo by hlídal nemocného Jirku a sebou jsem ho brát nechtěla,bylo to  tak bezmocný strach z toho co se děje,hlavou se mi honily tak hrozný myšlenky a bohužel všechny byly správný ....................Po třech hodinách,absolutní bezmoci mi manžel poslal zprávu,že je malej na JIP a že si ho tam nechají.Veškeré nudličky,které v sobě měl mu zaplavily dýchací cesty a on se málem utopil sám ve svém těle,seděla jsem bezmocně na sedačce a dívala se na Jiříčka,který byl tak neklidný,nevím jestli to maličký dítě něco tušilo,ale já prosila boha,aby si vzal mě a to maličký dítě nechal žít,děkuji,byl to nejstrašnější týden v mém životě,dívat se na to maličkaté tělíčko připojené na všech těch hadicích,ležel tam tak bezradně a jen ty jeho maličkatý přivřený oči prozrazovali,že ještě žije,pokaždé když jsem na něj promluvila tak se mu v nich hýbali ty jeho krásný panenky,když Nám zavolali,že ho odpojují z přístrojů,byl to pro mě další porod,klečela jsem proti svému chlapečkovi a držela ho v náručí,plakala jsem a pláču i teď za 3 měsíce to budou dva roky a já stále pláču a plakat budu asi až do konce života. Děkuji každému kdo pomohl Kubíčka zachránit............................
03.01.2009 16:26:09
havrankovakocka

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (8893 | 34%)
Ne (8583 | 33%)
KDYŽ DĚTI NEDĚLAJÍ NIC,
DĚLAJÍ NEPLECHU.
H.Fielding
Jsme rádi,že jste Nás přišli navštívit.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one